Všehoschopná

Ouč, nedávno jsem hráli s kamarády hru, u které bylo cílem, že když někdo prohraje musí udělat to, co mu ti dotyční zadají..., no jo, jak to tak chodí, štěstí v lásce a neštěstí ve hře. Prohrála jsem. Úkol, který mi zadali, vám radši ani neřeknu. Stačí pouze dodat, že to byl strašný úkol a že jsem ho udělala.
Beru to skvěle, dodává mi to pocit, že se můžu zasmát vlastním trapasům, které se poslední dobou dostaly na můj denní pořádek.
V pondělí přesně ve 12:50 zazvonilo a já jako každý den jsem se rozeběhla do jídelny s pocitem, že mě opět čeká výborný zeleninový talíř. Nezapomínám ale, že přímo před jídelnou je z podlahy vystouplá cihlička, kterou vždy přeskočím. No jo, jenže zrovna ten den jsem se zabývala úplně něčím jiným. Ano, je to tak. Zakopla jsem. Mé kamarádky se mohly smíchem počůrat. A já? Samozřejmě taky.
Mohla bych těmito podobnými trapasy pokračovat dál, ale nebaví mě to tu vše vypisovat a dávat pozor na pravopisné chyby.
Už asi nevíte kam tim všim mířím, ale jen jsem chtěla říct, že není nad to se sám sobě zasmát.
Podle mého taťky není nad to sám sebe politovat.