středa 9. června 2010

flegmouš a hrotič

Už si neumím představit náš konflikt bez tohoto případu. Člověk, na kterým mi vážně záleží, je úplně odlišnej ode mě. Jsem člověk, který si toho na svůj věk prožil až příliž a i přes tyhle zkušenosti pořád všechno moc řešim. Měla bych už přece zachovat ten klid, potlačit ten šok ve mě a reagovat na věci v klidu a nechaoticky. Jenže když se jedná o hádku, vždycky to vyvolá ve mě naprostou paniku. Začnu zmatkovat a představovat si ještě horší věci, jak může být ten vztah s mým blízkým ohožen. Jsem extrovert, takže problém v hledání kamarádů nemám, jenže vždy při sebemenším konfliktu se to všechno zvrtne a já to začnu brát vážně. Melu už všude hrozný kecy, jenže se potřebuju vypovídat. Jde o to, že právě teď jsem se pohádala minimálně se 3 lidma, na kterých mi fakt záleží, jenže všichni 3 jsou takový flegmouši a vůbec tu naší hádku nehrotí, takže jediná, kdo se tu utápí jsem já...

čtvrtek 12. února 2009

Událost

Většinou za rozchod, nebo za hádku můžou oba lidi, nejenom jedna osoba. Svalovat na sebe vinu nemá cenu, pokud si dotyčný neeuvědomuje chybu, pak je mi ho líto. Nepíšu to teď proto, že bych to zrovna v tuhle chvíli nějak prožívala, ale nějak mě napadlo, že tohle téma je téměř všude kolem nás. Neznám ani jednu osobu, která by měla urovnané vztahy se všemi. Téměř všude se najde vždycky ten jeden mizera, který to kazí. Ať jdu kamkoliv, vždycky si dávám pozor, aby ten můj nepřítel tam nebyl. Pokud ano, tím lépe, buď se to vše urovná, NEBO naopak, vznikne OPĚT zbytečná hádka, která bude trvat celou věčnost. Nějak si teď uvědomuju, jak je důležité mít jak přátele, tak i nepřátele. Přítel býva na světě proto, aby ti pomohl od problémů. Problém někdy želže bývá i ten nepřítel. Já jsem opravdu konfliktní člověk, téměř každý člověk, kdo mě zná pořádně, ví, že si ode mě věci nemůže pořádně brát, ví, že ať už vyvolám konflikt jakýkoliv, nemyslím ho VĚTŠINOU vážně. ANO jsem cholerik. Poslední dobou mě docela vyděsila jedna událost, která mi doteď vyvolává paniku v mé hlavě. Zní to šíleně, ale jedna malá hádka stačí k naprostému zhroucení. ( Úplně teď vidím výraz, nekterých z vás co to čtou, jak si říkají, jo 13ti letá holka a na zhroucení hehe, ale o to mi to přijde smutnější). Když se dostanete z úplného dna aspoň trochu navrch, jste štastný a to vám stačí k tomu, abyste dálší stejné konflikty zvládal levou zadní. Ta má událost, byla "malá" hádka s jednim mym opravdu dobrým kamarádem. Nebylo to tak hrozné, ale v tu chvíli jsem si říkala, TAK TO JE KONEC, proč mi tak ubližuje a další hrozné otázky. Je to opravdu hloupé, ale cítila jsem se v tu chvíli naprosto opuštěná, ikdyž tady kolem mě bylo plno jiných skvělých přátel, kteří mě měli rádi. Jenže v tu chvíli jsem si říkala: " sakra, ten člověk se kterým jsem si myslela, že se nikdy nepohádám, je prostě najednou pryč, on už tu není jenom pro mě, vlastně vůbec tu není pro mě"... Ikdyž jsem to dávala jemu za vinu, vím, že oba jsme za to mohli. Každopádně, jsem se dobře vybrečela, jednu noc nespala a pak? Usmířili jsme se a já byla opět o trochu výš něž předtím. Stačilo mi to na to, abych neměla nějaké "deprese" kvůli další hádce, která nastala s další (tentokrát) kamarádkou. Neříkám, že mi to bylo lhostejné, ale nebylo to úplně zlé. Doteď jsme pohádané a nedávám tomu velkou naději, žebychom se zase usmířili. To je to co mi právě běží hlavou, co právě teď je můj dosti velký problém, až na každodenní hádky s rodičema :D. Jsem prostě v pohodě. Ale pořád něco postrádám, nejsou to moji přátelé, nejsou to další přátelé, ale jsou to vzpomínky, které jsem naschvál zapomněla a teď mi chybí.
Nechci vzpomenout, ale vím, že mi to chybí...

pátek 16. ledna 2009

hmm...

tak fajn :D... nebudu noo :D

pondělí 1. prosince 2008

Všehoschopná

Ouč, nedávno jsem hráli s kamarády hru, u které bylo cílem, že když někdo prohraje musí udělat to, co mu ti dotyční zadají..., no jo, jak to tak chodí, štěstí v lásce a neštěstí ve hře. Prohrála jsem. Úkol, který mi zadali, vám radši ani neřeknu. Stačí pouze dodat, že to byl strašný úkol a že jsem ho udělala.
Beru to skvěle, dodává mi to pocit, že se můžu zasmát vlastním trapasům, které se poslední dobou dostaly na můj denní pořádek.
V pondělí přesně ve 12:50 zazvonilo a já jako každý den jsem se rozeběhla do jídelny s pocitem, že mě opět čeká výborný zeleninový talíř. Nezapomínám ale, že přímo před jídelnou je z podlahy vystouplá cihlička, kterou vždy přeskočím. No jo, jenže zrovna ten den jsem se zabývala úplně něčím jiným. Ano, je to tak. Zakopla jsem. Mé kamarádky se mohly smíchem počůrat. A já? Samozřejmě taky.
Mohla bych těmito podobnými trapasy pokračovat dál, ale nebaví mě to tu vše vypisovat a dávat pozor na pravopisné chyby.
Už asi nevíte kam tim všim mířím, ale jen jsem chtěla říct, že není nad to se sám sobě zasmát.
Podle mého taťky není nad to sám sebe politovat.

sobota 8. listopadu 2008

Nic

taky máte někdy pocit, že nic není dobře a nic nemá cenu???... Poslední dobou se mi to stává, čím dál tím víc častěji, když už konečně něco dodělám dokonce, přijde další věc o které vím, že nemá konce, že nemá cenu a pod..

Myslím, že nemá k tomu cenu nic jiného psát. Zkrátka jen to, že to je nekonečné...

Tak zase někdy příště ;)

úterý 23. září 2008

Mé mobily :)

Nedávno mě napadlo, že bych měla napsat nějaký příběh o mých všemožných mobilech. Bylo jich tolik, že už si je ani nepamatuju. Nevím, jestli to je způsobeno tím, že obvykle mývám (pro mě) systematický nepořádek. Ikdyž většinou zjistím, že to moc systematické není. Před několika dny, jsem s kamarádkami narazila na téma mobily. Tak jsme si každá říkala, že je to skvělé jak ta technika rychle spěje. Holky mi zdělily kolik měly mobilů a já se sklopenou hlavou jim taky. Celá rudá jsem se otočila a odešla. Nebudu vás dlouho napínat, zkrátka a blbě jsem jich měla až příliš.
Začalo to s perfektním mobilem ( v té době ) Nokia 3310, vyhovovala mi, ale přišel čas, kdy jsem měla chuť na změnu a měla větší tužby. Rodiče mi vyhověli, ale nejenom mě, ale i mé babičce. Do teď moje babička má mojí starou nokii 3310. Dostala jsem Nokii 3410, což byl jen o krůček lepší mobil... ani nevím už v čem, ale hlavní je, že mi nesloužil moc dlouho. Ztratila jsem ho, ale nejhorší je, že já si myslela, že je někde doma. Až po týdnu jsem hledání zkončila.
Jako náhradu jsem dostala nějaký ericsson, tuším T65. Byl už starý a nesvítil, protože můj bráška ho zapoměl v kalhotech a moje maminka ho s kalhotama PERFEKTNĚ vyprala :) Přežil, ale s následky. Na malinkou chvíli mi to stačilo. Poté jsem dostala Sony ericsson T230 s barevným displejem. Mohl mi vydržet asi tak půl roku. Jednou jsem jela takhle ze školy, jelikož jsme asi měli málo předmětů, vyrazila jsem z domova s malinkou kabelčičkou. V kabelce mobil, klíče, peněženka a mp3. Jak jsem si tak hezky poslouchala písničky. Cítím, nějaký nezřetelný tlak na rameni. Jak se tak otáčím, vidím utíkat nějakého mladíka. Všimnu si, že mám otevřenou kabelku. Můj mobil byl fuč. Docela jsem se divila, že ikdyž to ty lidi viděli nic neudělali. :-\ .
Se slzama jsem přišla domů a rodiče nemohli nic jiného dělat než mě utěšit a koupit opět nový mobil. Zase jsem dostala Sony Ericsson T230, tentokrát byl černý. Nebudete mi to věřit, ale vydžel mi jen 3 dny. Odjeli jsme k babičce a já si myslím, že tím, jak jsem si hrála s bratranci a lítala všude možně po poli a po domě, tak, že mi někde vypadl. Rodiče ze mě už museli být opravdu nešťastní.
Maminka se rozhodla, že mi už žadný nekoupí. Dostala jsem její starý s tím, že ona dostane nový. Ani mi to nevadilo. Opravdu jsem byla hrozná. Dostala jsem po ní nějakou malinkatou červenou nokii, ale po pár měsících jí začal vypadávat displej. Už byl opravdu hrozný. Bratr mezitím dostal motorolu MPx200, počase ho omrzel a pořídil si nový. Takže pochopitelně motorolku jsem dostala já. Zhruba duben 2007 jsem dostala sony ericsson W810i, rodiče byli přesvědčeni, že tentokrát mi už vydří. v červnu 2008 se mi stala nehoda. Nelekejte se nehoda jako nehoda to nebyla. Jak jsem jednu noc byla utahaná, šla jsem si lehnout. Dostala jsem nehoráznou žízeň a tak jsem si došla pro minerálku ve flašce. Byla jsem tak utahaná, že jsem usla když jsem měla nezavřenou flašku u pusy. Minerálka spadla na zem a na zemi byla elektřina s mým mobilem.
Celou noc ležel v té vylité minerálce. Dopadlo to dobře, mobil přežil, ale pár tlačítek mi vynechávalo. Celkem podstatné tlačítko zpět, 1 a 4. 10. září jsem taťku poprosila, že bych si přála nový mobil. Tentokrát, ale za moje peníze. 11.září jsem dostala sony ericsson k550i, asi si říkáte, že w810i je možná i lepší. Jsem spokojená, nestěžuju si.
TAK TO JE ZHRUBA VŠE :D pište komentáře, ať vím co si o tom myslíte ;)

mimochodem, v pondělí o volné hodině se moje kamarádka dovolala na moje staré číslo, které je to ukradené, celkem sprosté bylo, že i ta paní která vlastní MŮJ mobil mě poslala jak se říká slušně do řitě. Takže asi mám smůlu :D

Za pravopisné chyby se omlouvám, nechce se mi to kontrolovat :-P

pondělí 25. srpna 2008

nápady dochází

Jestli jste si všimli, dochází mi poslední dobou nápady co psát,... můj předposlední článek byl napsaný asi někdy v květnu.. a je srpen,... OH včera skončily..., ale o tom bych taky neměla psát, protože fakt nejsem sportovkyně, která by o tom něco věděla... Uvidíme, za chvíli mi začíná škola, tak třeba mít zase o čem psát... Nechápu spisovatele...
Tak zatím ahoj :D