Událost

Většinou za rozchod, nebo za hádku můžou oba lidi, nejenom jedna osoba. Svalovat na sebe vinu nemá cenu, pokud si dotyčný neeuvědomuje chybu, pak je mi ho líto. Nepíšu to teď proto, že bych to zrovna v tuhle chvíli nějak prožívala, ale nějak mě napadlo, že tohle téma je téměř všude kolem nás. Neznám ani jednu osobu, která by měla urovnané vztahy se všemi. Téměř všude se najde vždycky ten jeden mizera, který to kazí. Ať jdu kamkoliv, vždycky si dávám pozor, aby ten můj nepřítel tam nebyl. Pokud ano, tím lépe, buď se to vše urovná, NEBO naopak, vznikne OPĚT zbytečná hádka, která bude trvat celou věčnost. Nějak si teď uvědomuju, jak je důležité mít jak přátele, tak i nepřátele. Přítel býva na světě proto, aby ti pomohl od problémů. Problém někdy želže bývá i ten nepřítel. Já jsem opravdu konfliktní člověk, téměř každý člověk, kdo mě zná pořádně, ví, že si ode mě věci nemůže pořádně brát, ví, že ať už vyvolám konflikt jakýkoliv, nemyslím ho VĚTŠINOU vážně. ANO jsem cholerik. Poslední dobou mě docela vyděsila jedna událost, která mi doteď vyvolává paniku v mé hlavě. Zní to šíleně, ale jedna malá hádka stačí k naprostému zhroucení. ( Úplně teď vidím výraz, nekterých z vás co to čtou, jak si říkají, jo 13ti letá holka a na zhroucení hehe, ale o to mi to přijde smutnější). Když se dostanete z úplného dna aspoň trochu navrch, jste štastný a to vám stačí k tomu, abyste dálší stejné konflikty zvládal levou zadní. Ta má událost, byla "malá" hádka s jednim mym opravdu dobrým kamarádem. Nebylo to tak hrozné, ale v tu chvíli jsem si říkala, TAK TO JE KONEC, proč mi tak ubližuje a další hrozné otázky. Je to opravdu hloupé, ale cítila jsem se v tu chvíli naprosto opuštěná, ikdyž tady kolem mě bylo plno jiných skvělých přátel, kteří mě měli rádi. Jenže v tu chvíli jsem si říkala: " sakra, ten člověk se kterým jsem si myslela, že se nikdy nepohádám, je prostě najednou pryč, on už tu není jenom pro mě, vlastně vůbec tu není pro mě"... Ikdyž jsem to dávala jemu za vinu, vím, že oba jsme za to mohli. Každopádně, jsem se dobře vybrečela, jednu noc nespala a pak? Usmířili jsme se a já byla opět o trochu výš něž předtím. Stačilo mi to na to, abych neměla nějaké "deprese" kvůli další hádce, která nastala s další (tentokrát) kamarádkou. Neříkám, že mi to bylo lhostejné, ale nebylo to úplně zlé. Doteď jsme pohádané a nedávám tomu velkou naději, žebychom se zase usmířili. To je to co mi právě běží hlavou, co právě teď je můj dosti velký problém, až na každodenní hádky s rodičema :D. Jsem prostě v pohodě. Ale pořád něco postrádám, nejsou to moji přátelé, nejsou to další přátelé, ale jsou to vzpomínky, které jsem naschvál zapomněla a teď mi chybí.
Nechci vzpomenout, ale vím, že mi to chybí...